Duben 2016

Vítr

28. dubna 2016 v 18:19 | Tea |  Básničky
Vítr mi fičí do obličeje,
kdybych měla na tváři slzy, utře je.
S hlavou vztyčenou kráčím dál,
doufajíc, že vše přejde a já půjdu vdál.

Okolo básníka proklopýtá list,
má zkažené svědomí - leká se.
Na sepsání rozthaných veršů má pár míst,
bez depresí nemá múzu - vzdává se.

Nad propastí

26. dubna 2016 v 20:15 | Tea |  Téma týdne
Nad propastí jsem se ocitlá mnohokrát... Nežiji na tom to světě nijak extra dlouho, ale i přesto jsem prošla tolika zkouškami, že jsem si myslela, že už to ani neustojím a skočím do té ,propasti'.
Když jsem byla malá, uvědomovala jsem si, že si rodiče nerozumí, protože se neustále hádali. Tohle byla pravděpodobně první záležitost, kdy jsem se cítila špatně a v podstatě už pomali stála nad tou propastí... Jistě, tuto metaforu jsem si neuvědomovala, ale fakt, že se máma s tátou k sobě nehodí jsem moc dobře věděla. Další věcí, kdy jsem si nevěděla rady, co dělat dál byly posměchy spolužáků. V této chvíli jsem pořát byla ještě od propasti daleko... Na úplném krajíčku jsem se ocitla teprve nedavno, samozřejmě kvůli komu jinému, než kvůli klukům... Bylo to hodně moc složité období a jednu chvíli jsem si myslela, že už to té černoty skočím, ale naštěstí jsem ustála. Neměla jsem v plánu se zabíjet, řezat nebo něco podobného. Chtěla jsem jim vysvětlit určité věci...
Když jste na dně, tak si asi možná představujete takovéhle obrázky a děje, jako že stojíte nad propastí, že se topíte v moři myšlenek a tak podobně. Já osobně si v hlavě vytvářím obraz, kde je šero - takřka tma a já stojím na obrovské skále, která má neuvěřitelně hlubokou propast ( moje přebolená duše) a já stojím na úplném krajíčku, ovšem nikdy dovnitř neskočím. Někdy mám zase chvilky, že se vidím v lese plné zvěři nebo že mě mučí ďábel... Není to tak, že bych si takovéhle obrázky a děje vytvářela před spaním nebo u nudném výkladu středoškolských učitelů, jde o to, že já tímto stylem vypíši svůj pocit v básních. Vlastně touto formou já se vyléčím a posunu se o pár kroků dál od propasti.

Když jsem si přečetla nátev tématu týdne, vybavila se mi jedna básnička, kterou jsem vypotila v těžké chvilce. Nemyslím si, že je jednou z mých ,dobrých' básní, ale je v ní kus mě a jak jsem to v té chvíli viděla :) . Shodou náhod se jmenuje podobně jako téma týdne. Sepsala jsem ji v lednu tohoto roku.

V propasti

V propasti se ozývá chorál,
v duši se nic nehne.
Nekoupíte si mě za korál,
srdce neposkočí ani se nepohne.



Propast srdce

23. dubna 2016 v 18:09 | Tea |  Básničky
Ach, Duše má přebolená...
Srdce hnilo, jak je na tom nyní?
Jsem pyšná, bolístko má, já nejsem ubulená.
Pro koho žiješ? Pro sebe? pro mě, pro ni?

Pro mě jsi nikdy nežil.
Myslel jsi jen na sex a na sebe.
Prokletých básníků pocit mě pohltil,
já jen chtěla poznat pekelné nebe.

Srdce teplota -25 celsia,
zjístila jsem, že jsem pro tě nikdy nežila.
Nejsladší je depresí čas,
od teď poslouchám Rozumův bas.

Nasatí nikotinu do plic,
ve tmě, v zimě. Pomůže mi Zabiják i příště?
Život se kutálí jako míč,
anebo stojí pořád na místě?

Věčně píši o srdci bolavém.
O čem jiném bych měla psát?
Už vím, že přežívám ve světě prolhaném.
Bojím se, že se svět změní? Chci to? Mám se bát?

Svět není prolhaný, tak jako lid.
Dejte mi pokoj, Prolhanci! Já chci klid.
Lžeš?! Zasloužíš si jazyk títi!
Nemluv! Mlč! Přeji si pokoj míti...



Dost bylo snů

21. dubna 2016 v 8:47 | Tea |  Téma týdne
Pořát o něčem sním... Někdy mi to až leze na nervy. Představy, jaké by to asi bylo, kdyby to dopadlo tak a tak.. Nebo vyplnění přání, aby se stala událost, po které toužím. Občas jsem z toho tak zblbá, že se mi i o tom zdá :D.
Asi nejkrásnější pocit je, když se vyplní, co si nesmírně přeji, a tedy i o tom sním.
Zajímavé je, že si nejvíc takovéto story představujeme před spaním. Někdy i během dne, což je docela divná situace, pokud jste ve společnost a někdo na vás mluví. Civíte kamsi do dáli a nikoho nevnímáte a najednou si uvědomíte, že někdo na vás hovoří. Právě v tuto chvíli si říkáte - Dost bylo snění... :D

Zima

18. dubna 2016 v 18:09 | Tea |  Básničky
Miluji pouličních lamp v šedu rozsvěcení,
když přijíždí Ledová královna na saních a sněží.
Nemohu se nabažit bílé peřiny, která v ruce taje.
Zahalení do černoty, nicoty noc tu krásu máje.

Po bílé, zmrzlé, křupající cestě jdouc,
pes vedle láníčka vesele kráčeje.
Srdce blahem začne rychleji tlouct.
Takto dobře se v jiném období nemaje.

Trochu jiná láska 20. kapitola

17. dubna 2016 v 10:39 | Tea |  Příběhy na pokračování
,,Hanko, nezajdeme dneska odpoledne na kafe?" promluvím do mobilu.
,,Dneska?" Chvíli přemýšlí, takže v apatátu je ticho.
,,Já nevím, jestli budu stíhat," řekne výmluvně.
,,Aha, Co máš na práci?" Myslím si, že lže. Je pořád naštvaná za mé chování v kavárně.
,,Slíbila jsem babičce, že jí pomůžu vyházet staré věci z půdy."
,,Jo. Víš, byla bych moc ráda, kdybys sis na mě minutku udělala. Chci se ti omluvit."
,,Hmm... Dobře no... V kolik teda?"
,,Vyhovovala by ti třetí hodina?"
,,Fajn, ve tři v kavárně."
,,Díky. Už se těším. Zatím."
..Čau."
Věděla jsem, že kecá. Vždycky to poznám, protože změní tón hlasu o oktávu výš. Kdybych neřekla, že se chci omluvit, určitě by si stála za svým.

Z domu výjdu o půl třetí. Cestou se mi honí hlavou myšlenky, jak se zachová. Bude se asi rozčilovat a pravděpodobně mi ani nebude chtít věřit, co mi na naši situaci řekl Tom. Obviní mě zase, že jsem sobecká. Ale ne... Hanka taková není - tedy doufám v to. Vždy mě ve všem podporovala a věřila mi. Uvidíme, jak se věci vyvrbí.

K VOŇAVÉ KÁVIČCE jsem došla o něco dřív, takže na Hanku pár minut čekám.
Kamarádka jako vždycky přišla včas. Tohle na ní obdivuju. Ta její dochvilnost je až překvapivá. Neznám nikoho, kdo bybyl přesnější, než ona.
,,Ahoj," pozdravím první.
,,Ahoj," odpoví lehce nervózně.
,,Jak se máš?" zeptám se jí, hned po tom, co si sundá zimní vínově červenou bundu a černou šálu.
,,Mám se fajn. Jak ty?"
,,No, jak se může cítit těhotná sedmnáctka?" přidím k otázce lehký úsměv.
,,Takže jsi se nerozmyslela?"
Ne. Chtěla jsem tě poslechnout, protože jsi mi opravdu promluvila do duše. Měla jsi pravdu. Mrzí mě to. Odpustíš mi?"
,,Hm... Já si nejsem ještě jistá. Uvidím podle toho, jak mi odůvodníš, proč si mimčo necháš."
Usměju se, protože vím, že mi odpustila. Jenom na mě zase zkouší tu svoji vypočítavost. ,,Ani mi nebudeš chtít věřit. Když jsem o tom Tomovi řekla, prve mi nevěřil, že je jeho, ale na konec si to připustil. Navrhla jsem, že půjdu na potrat, ale on řekl, že ne, že se o nás postará."
,,Jakože nastoupí do práce a nechá školy?"
,,No jo..." odpovím nejistě. A jéje. Ta bude mít zase komentář.
,,Nic proti, ale jak vás chce uživit? Má jenom ekonomku. Jo, někam ho vezmou, ale nemysli si, že bude vydělávat majlant.
,,Já vím." Nemám k tomu co dodat, protože má naprostou pravdu.
,, A kde budete bydlet?"
,, U našich. Ale pak se přestěhujeme."
,,No... a jak se budete chovat před lidmi?"
,,Tuhle otázku mi položil i táta. Nijak, nnebudeme se spolu ukazovat, a ani nebudu říkat, kdo je otcem. Táta vymyslel story, že jsem si to uhnala na diskotéce."
,,Jo, jako kdyby se někdo náhodou ptal."
,,Přesně tak."
,,Chytrý. Tvůj otec nikdy nesklame." Obě se tomuhle od srdce zasmějeme.
,,Co Aleš s Filipem?" odvážím se zeptat. Vím, že je toto téma docela dost choulostivé, ale já se zeptat prostě musím. -občas se za tu svoji zvědavost nesnáším.
Hanka na mou otázku reaguje stuhnutím obličeje. ,,No..." zahledí se do kafe, které začne míchat. ,,Ehm... klape jim to."
,,Oni teda spolu chodí?" ptám se s udiveným obličejem.
,,Myslím, že ano. Nevím to jistě. Přece za ním nepůjdu a neřeknu- Hele, brácha,? Ty chodíš d Filipem?"
Jak teda víš, že jsou spolu šťastní? Zase jsi šmírovala, co?" opám se s úsměvem.
,,Tentokrát ne," zasměje se. ,, Bylo to náhodou. Přišla jsem domů a uviděla na chodbě v předsíni boty. Hned jsem samozřejmě poznala, čí jsou. Vůbec jsem Fipipa nechtěla potkat. Měla jsem v plánu, že zalezu nepozorovaně do pokoje." Náhle se z ničeho nic odmlčí, zahledí se kamsi za mě, zakrooutí hlavou a přidá k tomu lehký, klidný až spokojený úsměv.
,,Co se dělo dál?" vyruším ji z myšlenek.
Podívá se na mě a při tom se pořát usmívá. ,,Fakt jsem nechtěla, abych nebyla slyšet... Šla jsem pomalu k pokoji, pak že tada otevřu dveře. No, když jsem je přiotevřela, vyskytl se mi tak pohled na Alešův bílej zadek."
,,Co?! Jakože tam spolu..."
,,Jo, píchali," potvrdí mou domněnku a pořát se culí jak měsíček na hnoji.
Jsem v šoku. Koukám na Hanku a nejsem schopná říct půl slova. Jasně, bylo jistý, že budou mít sex, ale i tak jsem z toho dost vyjukaná.
,,Neříkej, že tě nenapadlo, že se spolu vyspí."
Hrůza, ještě pořát se nepřestala uculovat. ,,Napadlo. Samozřejmě, že ano. Ale... já nevím... příjde mi to divný."
,,Mám stejný názor, ale beru tuhle příhodu s humorem. Chápeš? Můj brácha, kterej nevěděl, kterou ojet dřív si to najednou rozdává s klukem!"
Narás se rozesmějeme.
,,Překvapuje mě, s jakým klidem to bereš."
,,Hmm, kdybych se tím měla zabejvat, tak by mě asi trefil šlak. Přeju jim to. Chci, aby byl Aleš šťastnej, ať už s Filipem nebo s někým jiným."
,,Obdivuju tvůj přístup k věcem. Já bych se asi utrápila."
,,Ty určitě."
Dál se bavíme o blbostech jako jsou články z různých časopisů a tak dále. Pokec s Hankou mi hodně chyběl. Už se s ní nesmím pohádat. Domů jsem se vrátila o půl šesté. S kamarádkou ten čas tak strašně letí...