Září 2015

Nerozluční

30. září 2015 v 20:45 | Tea |  Už je to tak
Pamatuji si, jak jsme se poznali.
Příjde mi, jako by to bylo včera.
Zprvu jsi si myslel, že jsem megera.
Přešel vcelku čas dlouhý,
než jsme se v citech vyznali.
Stačil dotek pouhý,
aby se mi podlomily kolena.

Šťastní jsme spolu byli,
ale pán Osud chtěl jinak,
se Smrtí nás rozdělili.
Sice ne až tak doslova,
ale i přes to
bych si radši lehla do olova.

Vedle sebe odpočíváme,
a dalších spousty let
tam pospolu přetrváme.


Změna

23. září 2015 v 18:31 | Tea |  Už je to tak
Krásný pohled je,
když se mění příroda.
Až to u srdce zahřeje.
Dá se naň napsat krásná óda.

Ale proč se časem změní i člověk?
Proč to tolik bolí?
Je to dechberoucí jako pravěk.
Ale už to tak je. Každý si sám cestu zvolí.

Slova

17. září 2015 v 20:08 | Tea |  Už je to tak
Nekonečno vět a nic z nich.
Bylo jich stovky,
ale každá působyla pokrouceně
jako kalich.

Nebyly čisté jako voda,
ale špinavé jak bahno.
Toto jest nejnovější móda,
která přináší blaho.

Však ta správna slova na povrch vzejdou.
Vykulí svá zelená očka.
Tak to půjde zas a znova -
a takhle pořád dokola.
Myslí si, jak nevyhrajou,
přitom se z šelmy stane bezmocná kočka.

Život není fér

12. září 2015 v 21:14 | Tea |  Téma týdne
Myslím si, že život fér je, ikdyž nakláda někdy hodně moc nemile. Člověk něco nebo někomu udělá a karma, osud, nebo něco pobného, to prostě oplatí někdy i s nemalými úroky. Napíši vám sem takový životní příběh, který se mi stal. Asi se budete divit, jak to nakonec dopadlo. Tenkrát sem byla malá, hloupá dvanácti letá holčina, která tak nějak nevěděla, co se z pomstychtivosti může vyklubat... Jednou si ze mě a z mé nejlepší kamarádky udělal srandu jeden spolužák. Řekl nám, že na nás čeká jedna holka, na kterou jsme byly naštvané, že prý se nám chce omluvit. Přišly jsme na to místo a nikdo nikde... Hned tam jsme začaly vymýšlet, jak mu to oplatíme. Věděly jsme, že strašně touží po lásce, kterou pořát nemůže najít, a tak jsme založily facebookový účet pod cizím holčičím jménem. Poslaly jsme mu žádost, kterou přijal. Začaly jsme mu psát, jak je krásný atd. Spolužák nám o ní všechno každý den převypravoval a my mu nakecaly, že ji dokonce známe osobně. Když bylo domluvené rande, splužák chtěl, abychom tam šly s ním. Ze začátku nám výmluvy, proč dotyčná nepřišla vycházely bravurně do doby, než své ,,vyvolené' napsal smsku, co se jí stalo (Nakecaly jsme mu, že si zlomila nohu. :D ). Tenkrát neměl moje číslo, a tak jsme mu nadiktovaly moje. No a už byla pravda na světě... Když se mu na mobilu okázalo, že je zpráva odeslána a ve stejný moment můj mobil oznámil příchozí sms, vše mu došlo. Neskutečně se urazil a odešel k židovskému hřbitovu, vedle kterého je takový menší lesík. Bály jsme se o něj, že si něco udělá, protože v té době patříl k emařům. Naštěstí se nic takového nestalo. Spolužák nám tak nějak odpustil, ale skoro se s námi nebavil. Takhle se choval asi dva roky. Nakonec mi to odpustil a do dneška jsme nejlepší kamarádi, kteří bez sebe nedají ani ránu... Nebylo to od nás vůbec, ale vůbec fér... Všechno se mě i kámošce vrátilo. Ne přesně tímhle způsobem, ale taky se jednalo o lásku. No, holt Boží mlýny melou...
Když se vám něco nepodaří, tak to neznamená, že je život nefér, jen pro vás připravil třeba něco lepšího... Anebo jste fakt takový hajzlové, kteří si to zaslouží... :D :D :D

Nebudu hloupá

10. září 2015 v 21:22 | Tea |  Už je to tak
Na pár chvil jsi mi zmizel ze života.
Smutnila jsem,
ale nic jsem nedala na sobě znát.
Znovu ses objevil.
Oh, jaká to ochota!

Ale máš smůlu.
Už jsem se vyléčila.
Nebudu za hloupou mulu.
Už jsem se poučila.

Pro příště...

6. září 2015 v 10:37 | Tea |  Už je to tak
Byl jsi pro mě vším,
ale nevěděls o tom.
Někdy jsi si mě všim,
a dělal, že mě neznáš potom.

Mohla jsem si za to sama.
Neměla jsem být hloupá.
Příště si dám pozor
a na city budu skoupá.

Trochu jiná láska 19. kapitola

2. září 2015 v 16:51 | Tea |  Příběhy na pokračování
Uběhl týden a táta pořád ještě nic neví. Nenaskytla se totiž ta pravá příležitost. Bojím se té jeho reakce tak moc, že tak jak se bejí čert kříže, je o proti mému strachu nic. Nebojím se toho, že bych dostala facku, nýbrž toho, že mě bude nutit jít na potrat. I kdyby mi měl dolámat všechny kosti v těle, na potrat nepůjdu a ni přes to, kdyby vyhrožoval vyhazovem z domova.

Domů ze školy dorazím po třetí hodině odpolední. Vejdu do kuchyně, kde sedí máma.
,,Ahoj," pozdravím ji.
,,Ahoj. Už jsem o miminku tátovi řekla."
Najednou se mi udělá nevolno. Věděla jsem, že tato chvílenastane, ale i tak jsem z toho nesvá. Snažila jsem se na to psychicky připravit, ale nepomohlo to. Posadím se a pronesu třescoucím hlasem: ,,Co řekl?"
,,V podstatě nic. Rozbrečel se, a pak řekl, že s tím počítal. Ani netřískl do stolu, nenadával nic... Prostě jenom zamyšleně seděl."
Příjde mi to hrozně líto, a proto se rozbrečím. Tohle si ani jeden z nich od nás nezaslouží. Trápí se kvůli mé blbosti. Možná, že kdybych šla na potrat, mohlo by být všechno jinak. Táta by se o tom bejvale nemusel dozvědět. Co blbnu?! Tomu malýmu bych to nedokázala udělat. ,,Neřekl, že mě a Toma vyhodí z baráku?"
,,Ne. Vůbec nic jiného neřekl."
,,A kde je?" zajímám se.
,,Šel se projít. Urovnat si myšlenky."
,,Aha." Třeba to nebude tak hrozné, jak jsem si myslela. Táta je magor, ale taky charakter s velkým CH.

Otec se doma objeví až po 22. hodině večerní. Dle zvuků usoudím, že je ve střízlivém stavu. Měla jsem obavy, aby se nešel opít. Naštěstí má rozum a nic takového neudělal. Odhodlám se sejít dolů do obýváku za ním.
,,Ahoj, tati," pozdravím ho.
Čau," odpoví.
,,Tak... jak se máš?" optám se.
,,Bylo mi už líp a popravdě i hůř," použije stejnou větu jako já minule.
,,Hm... taky si myslím." Po chvíli ticha se zeptám: ,,Ty mi ani nevynadáš?" Tenhle jeho klid mě ničí. Připadá mi to prostě na jeho výbušnou povahu nepřirozené.
,,Ne, nemá to cenu. Já nevím, co bych ti měl říct. Mně nějak došly slova."
,,Tati, moc mě to mrzí," rozvzlykám se.
,,Mě taky, holčičko. Mě taky... " rozpláče se také, ale né takovým způsobem jako já. Jemu ukápne jen pár slziček.
,,Máma říkala, že si chceš malé za každou cenu nechat."
,,Jo chci. Jednu chvíli jsem přemýšlela o potratu, ale nakonec jsem si to rozmyslela. Nemůžu přece zabít bezbranného človíčka."
,, Je to tvoje rozhodnutí. Ty se budeš starat o mrzáčka."
,,Jo, já vím."
,,Jak vidíte budoucnost dál?"
Sklopím zrak k zemi a nervózně si hraji s nehtem lévého palce. ,,Ještě jsem s Tomášem o tom nemluvila." Připadá mi hloupé mluvit se sklopenýma očima, ale já prostě nemám odvahu se mu podívat do očí.
,,Jak to máš s Tomášem? Jste tedy spolu nebo co?"
,,Asi jo."
,,Asi? Potřebuju, abyste se na veřejnosti chovali jako bratr se sestrou. Nechci, aby někdo o vašem vztahu věděl. Byla by to ostuda a nehorázný skandál. Chápej, zničilo by se jméno naší rodiny."
Nic neřeknu. Jen kývnu hlavou.
,,Tím pádem budeš muset říct, že je otec neznámý."
Konečně zvednu hlavu. ,,Jak jako neznámý?!"
,,Kdyby se někdo ptal s kým malé čekáš, řekneš, že nevíš. Nalžeš jim, třeba že jsi byla na diskotéce, kde jsi se opila."
Co po mně sakra chce?! ,, Jakože jim mám říct, že jsem opilá flundra, která dala nějakýmu kreténovi, kterej si neuměl dát pozor?!"
,,A né?! Není to až tak zase moc daleko od pravdy. Ano, správně jsi se nazvala flundrou. Kdo to kdy v životě viděl, aby sestra sváděla svého bratra?! Jaký sis to udělala, takový to máš. Buď uděláš, co po tobě chci, anebo si s Tomášem můžete sbalit kufry a odstěhovat se hodně daleko, kde vás nikdo nezná. Můžete dělat, že jste manželé a promenádovat se, kde chcete. Takže se rozmysli." Stoupne ze židle a odejde do ložnice. Nevím, co mám dělat. Jen tam sedím bez hnutí a jsem zoufalstvím bez sebe.