Srpen 2015

Osvobození

31. srpna 2015 v 11:35 | Tea |  Už je to tak
Je to jako hladit hedvábí,
jako běhat bosky po louce,
když vítr rozfoukává vlasy
a k běhu vábí.

Euforie krásně hřeje,
když cítíme květů vůně.
Přesně takto se cítíme,
když už srdce nestůně.

Prosím

28. srpna 2015 v 13:35 | Tea |  Už je to tak
Je mi zima.
Prosím, přikrýj mě!
Už tady nechci být s nima.

Zahal mě svými křídly,
které jsou černější než noc.
Všechno mě nesmírně bolí,
ale já neřvu o pomoc.

Jen tebe prosím,
už si pro mě přijď.
Stane se to vysvobozením
a všichni budeme mít klid.

No tak, Černý anděli,
nechej mě už naposledy vydechnout.
Chci se stát nehybnou
a pod zemí si odpočnout.

Mít rád vs. milovat

24. srpna 2015 v 13:08 | Tea |  Téma týdne
Toto téma týdne mě překvapilo a zároveň nahrálo. Pořád přemýšlím, co je víc.
Když mi někdo řekl tu proklatou větu , Miluji tě', a já to tak necítila, odpověděla jsem slovesem mít rád. Kluci se vždycky urazili, ale pak je to přešlo a bylo zase dobře. Vždycky mi vyčetli, že milovat a mít rád je rozdíl. Ano, je. Já netvrdím že ne, ale myslím si, že když mám něhoko kamarádky ráda, že je to mnohem víc než milovat. Láska časem pomine, ale kamarádské láska zůstane. I když někoho milujete, časem se může stát, že se to změní na mít rád, a pak vám dojde, že takhle je to lepší, než bylo. Podle mého názoru je sloveso mít rád víc než milovat.
Zamilovanost. Co to vlastně je? Chvilkové pobláznění, které po čase pomine a stane se z toho zvyklost. Stejně, když jste v té fázi, že toho druhého máte ,jen' rád , tak je to krásnější, než když ho miljute, protože v této části vydíte chyby a vše kolem, ale když se zamilujete stane se z vás slepec, který nic nevidí.
Třeba časem změním názor, ale momentálně to vidím takhle.

PS: Na lásku moc nevěřím, takže mám trochu jinačí názory než vy ;).

Ptáče

23. srpna 2015 v 20:23 | Tea |  Už je to tak
Letám si jen tak zduchem,
jsem bezstarostné ptáče,
které se nezabývá puchem
a ani nikdy nepláče.

Už je to dlouho,
co to takto bylo,
v srdci mi jen
pustoprázdno zbylo.

Už nelétám,
jenom krutě narážím,
pořád se ptám -
Proč si tam těch nevážím?

Štěstěna

21. srpna 2015 v 10:33 | Tea |  Už je to tak
Nikdo z nás nežije lehce,
každý máme své problémy.
Proč nás Štěstěna nechce?
Jakou máme prokázat píli,
aby se na delší čas usadila?
To se nedozvíme, protože chce dokázat,
jak moc se prosadila.

Uznejme, nemůže být jen u jednoho,
to by nebylo vůbec spravedlivé,
ale priznejme si,
krásné jsou i chvíle chmurné.

Trochu jiná láska 18. kapitola

20. srpna 2015 v 11:58 | Tea |  Příběhy na pokračování
Přes noc jsem přemýšlela. Rozhodla jsem se, že si prcka nechám. Přece za naši blbost nemůže, a taky bych to malé asi zabít nedokázala. Vždyť bude mít za pár měsíců nožičky, ručičky,... No jo no, nezbývá mi nic jiného, než o tom říct mamce. Tu trefí šlak. Mám strach, jak bude reagovat. A co teprve až se to dozví táta! Nechci to ani vidět.
Slyším mamku, jak v kuchyni myje nádobí. Odhodlám se sejít dolů a nějak jí to opatrně oznámit.
,,Ahoj," řeknu, když vejdu do místnosti.
,,Ahoj," odpoví vlídně.
,,Neuděláme si kafe?" navrhnu, abych trochu odlehčila situaci.
Máma pozná, že jsem nervózní. ,,Copak, děje se něco?"
,,Ehm... ne, co by se mělo dít?" Na konci věty na sucho polknu.
Máma se na mě nevěřícně zadívá. ,,Dobře. Udělej ho. Docela mám na něj chuť."
Nandám do koždého červeného hrníčku s loganem Nescafé dvě vrchovaté lžičky Jihlavanky. Když se varná konvice vypne, směsi zaliji a odnesu ke stolu, kam si sednu a nervózně se začnu vrtět.
,,Tak co se děje, Evo?"
Mísí se ve mně spousty pocitů - od strachu až po odhodlání. Z toho se ve mně všechno sevře a já se hystericky rozbrečím. Máma vstane ze židle a obejme mne. Jsem velice ráda, že mám takovou mámu. Díky jejímu objetí a lásky, kterou do toho dává, dostanu sílu jí o miminku říct. ,,Mami, čekám dítě."
Máma mě obejme ještě pevněji a cítím, jak mi její slzy padají na levé rameno. ,,To nějak vyřešíme," zašeptá.
,,Ale já si ho chci nechat."
Pustí mě a zadívá se mi do očí. ,,Dobrá, pokud si ho chceš nechat, nutit tě do ničeho nebudu."
Svou reakcí mě překvapí. 'Opět se rozpláču. Tentokrát ale pocitem štěstí. Není to tak úplně štěstí, ale nevím, jak ten pocit pojmenovat. ,,Díky," hlesnu.
,,A kdo je otec?"
,,Tom." Nemá cenu jí lhát a nebo vykládat, že netuším, kdo jím je.
,,Který?"
Sklopím oči do stolu. ,,Náš."
Je už toho na ni moc, a proto se posadí. ,,Ach... To snad..." Ztrácí hlas a vzlyká, ale nyní o něco víc. ,,Jak je to možné?"
,,Já Toma miluju. Řekl, že se o nás postará."
Pár sekund kouká a snaží se zadržet slané kapky, které jsou na této planetě takovou vzácností. Zvláštní je, že je umí produkovat jen lidé, zvířara ne.
Nakonec se jí pláč podaří zastavit. Myslím si, že jí to stojí mnoho sil. Strašně mě mrzí, že mamce přidělávám takovéhle starosti. Nemůžu se za to ani na sebe podívat. Oceňuju, jak takovouto situaci vzala a celkově se zachovala. Mám ji ráda, o tom vím už dlouho, ale jak moc jsem zjístila až teprve dnes.
,,V kolikátém jsi měsíci?"
,, V prvním."
,,Bylas u doktora?"
,,Ano. včera. Mami, jsem nesmírně ráda za to, jak jsi tuto informaci vstřebala. A... mamko, můžu tě o něco poprosit?"
,,Jistěže můžeš."
,,Vím, že je to moje vina a že bych měla nést následky, ale nemohla bys o těhotenství říct tátovi ty?"
,,Samozřejmně. Ale radši mu o prarodičství řeknu až nebudeš doma a bude v klidu. Znám jeho raplení..."
,,Díky, jsi zlatá," řeknu mámě se slzami na krajíčku.

Jak nemyslet

18. srpna 2015 v 11:45 | Tea |  Téma týdne
Jak nemyslet... Na to se ptám pořád :D. Sakra, co mám udělat, abych na ty příšerný věci nemyslela? Existuje na to vůbec nějaký recept? Možná že jo... :) Před nějakým časem sem na něj tak nějak konečně přišla, ale i tak se to pořád nedá vydržet, jak bych si přála. Někdy to nevydržím a stejně si na to vzpomenu... :D A to je pak pešek :D. No nevadí.. :D Teď vás asi zajímá jakej ten ,recept' je, že? :D Zní jednoduše, ale vůbec jednoduchý není. Prostě se nějak zabavte. Třeba čtěte, ale bacha na to, abyste u toho nepřemejšleli a z knížky zase nic nevěděli. Tancujte, bavte se s kamarády,... Jako další věc je, že když si vzpomenete, tak si vynadejte. Mně osobně to vždycky hodně pomůže. Samozřejmně to vždycky taky nejde... No ono se vlastně asi na tohle nějaký recept vymyslet nedá. Je to prostě o psychice a člověku, jak se k tomu postaví. Tak držím palce, ať se vám daří nemyslet. ;)

Tímto článkem nechci chytračit a ani znít rádoby chytře. Prostě tak si to myslím a nikoho nenutím, aby si to myslel taky a už vůbec tím nechci říct, abyste to dělali taky. :)

Pohřeb

17. srpna 2015 v 20:40 | Tea |  Už je to tak
Ukládají mi tě do země,
puká mi z toho srdce.
Budoucnost vidím temně.
Panika stoupá vzhůru prudce.

Nebylo ti ani pětadvacet,
a už si tě vzala kostra.
Svět je nespravedlivý,
chce se mi z toho zvracet.
Pod zemí tě budou žrát ,monstra'.
Ti malí červíčci a brouci,
kéž bych ti mohla pomoci.

Zoufalstvím se mi kolena podlamují.
Nesnesu pohled na tu spící krabici.
Nejradši bych popadla palici
a vše kolem roztřískala.



Trochu jiná láska 17. kapitola

13. srpna 2015 v 10:03 | Tea |  Příběhy na pokračování
Včera jsem bráchovi prostě nedokázala zdělit, že bude otcem. Tedy pravděpodobně se nestane, protože mi Hanka promluvila do duše. Má pravdu. To co jsem řekla bylo hnusný. Ale říct bych mu asi o mimču měla. I když se mi vůbec nechce, ale nic jinýho mi nezbývá. Seberu všechnu odvahu a kráčím k jeho pokoji. Zlehýnka zaklepu na na dveře.
,,No?" ozve se za zdí.
Vejdu. ,,Tome, musím ti něco říct."
Podívá se na mě trochu vyděšeně. ,,Děje se něco?"
,,No jo... Víš, byla jsem ve středu u doktora."
,,Aha. A co ti je?"
,,Takhle jsem úplně zdravá, ale... víš, jsem těhotná."
Nějak tuto informaci nemůže vstřebat. Pěkně dlouhou chvilku kouká, aniž by z něho něco vypadlo.
,,S kým to čekáš?"
Tahle otázka mě raní. ,,Přeci s tebou."
,,Kdoví s kým jsi spala a teďka to chceš hodit na mě."
,,Děláš si ze mě standu?! S kým jiným bych to asi měla?"
,,Nevím s kým vším se válíš."
,,Spala jsem jen s tebou."
Dojde mu, že si otcovství nepřipouštět je zbytečné. Opět se na chvíli odmlčí. Během ticha trochu povolí tvrdý výraz a o něco mileji se zeptá:,,Co budeme dělat?"
,,Nic, půjdu na potrat," odpovím odhodlaně.
,,Nemusíš, byla to moje blbost. Já se o vás postarám."
Tomovy věty mě rozbrečí. ,,Ne, neskazíš si kvůli mně život."
,,Uvědomuješ si, že chceš zabít člověka a že hrozí riziko, že už nebudeš moct mít děti?"
,,Jo, ale bude postižený. A kdo by o něj staral?"
,,My."
,,Oceňuju tvojí čestnost, ale ještě o tom popemýšlím."
Na mou odpověď mlčky kývne. Já se zvednu a odejdu do své komnaty, kde bulím do polštáře do doby, než mi dojdou slzy.


Otázková

11. srpna 2015 v 10:11 | Tea |  Básničky
Složeno na přání...

Proč sis se mnou vůbec začal
a vyznával mi lásku?
Věděl jsi, co by sis se mnou vůbec počal?
Chtěl jsi vztah nebo jen krátkou procházku?
Měla jsem být náhradou?
Na to mi neodpovíš.
To zůstane záhadou.

Nebe

6. srpna 2015 v 12:10 | Tea |  Už je to tak
Na nebi je miliony hvězd,
jedna krásnější, než druhá.
Ale kudy k nim vede vjezd,
když se každý rouhá.

Na nebi je spousty mraků,
každý se na ně podívá.
Někdo si je chce nabrat do vaků
a další z nich deprese mívá.

Emoce a jiné nesmysly

4. srpna 2015 v 12:02 | Tea |  Téma týdne
Člověk má v sobě plno emocí... Ať už radost, smutek, lásku,... Takhle můžu jmenovat až do rána. Některé máme rádi, jiné nesnášíme a další jsou takové neutrální. Někdy si ale za tyhle pocity můžeme sami. Vymyslíme si v hlavě všelijaké nesmysly a chceme, aby se to stalo realitou... Tím pádem jsou zde ty nemilé emoce... Ale vlastně díky emocím a nesmyslům v hlavě dokážou lidi vymyslet nějaké dílo. Ať už se jedná o knížku, básničku,... Na jednu stranu je to dobré, ale na psychiku nic moc no. Ale všichni jsme rádi, že ty pocity máme a že se aspoň nenudíme, protože se buď tedy radujeme, smutníme a nebo úplně něco jiného... :D Já osobně, když kvůli něčemu\ někomu smutním, tak potom, když to přejde jen nad sebou kroutím hlavou a nadávám si, jak jsem mohla být tak blbá... :D Ale právě si k tomu dodám, že jsem se opravdu aspoň nenudila a mám poučení, na které stejně nedám a udělám to znovu :D.


Deprese

3. srpna 2015 v 13:34 | Tea |  Už je to tak
Tuto básničku jsem vymyslela jen tak z pocitu a z inspirace ze života Paula Verlaina...

Co je nejlepší na léčení deprese?
Že by pomodlení k Bohu?
Možná. Ale myslím si,
že ten si to na bedrech dlouho neponese.
Stejně se modlit nemohu.

Velký hříšník jsem.
Problémi řeším děvkami a alkoholem.
Nesnáším život a přírodu,
protože všechno dobré vždycky projde jen kolem.
Na světě je hnusně jako při porodu.

Pouze krev a výkřiky,
nic jiného zde není.
Každý zkouší na druhé své triky,
ale když se náhodou nepovede,
pak jen plno slz roní.


Už je to tak

2. srpna 2015 v 21:09 | Tea |  Už je to tak
Moc dobře vím,
kam tě srdce táhne.
Ale jen jedno ti povím -
Běž! Běž po tom,
po čem tvůj cit prahne!
Však jednou zjistíš,
jak jsi se měl rozhodnout.
Ty na to doplatíš,
ale se mnou, už se nebudeš moct dohodnout.