Trochu jiná láska 22. kapitola

19. září 2016 v 21:44 | Tea |  Příběhy na pokračování
Konečně se dopisuji k poslední kapitole. Příběh už mám dávno, dávno dopsaný, ale jaksi jsem se k tomu nemohla dokopat. Teď, když sem přepisuju ten svůj ,,trhák" musím se smát... Vidím v něm spousty chyb a dalších věcí. Už je to víc jak rok, co jsem toto vyplodila a je opravdu úsměvné, co jsem vymyslela. Málo komu se můj příběh líbí, ale pro mě je to nyní nostalgie. Uvědomuji si, že dnes bych už ho takhle blbě nenapsala a proto se mi svým způsobem líbí... Smějící se




Uběhly dva měsíce. Táta se pořád moc se mnou nebaví. Něco málo mi řekne, ale jen v nouzi největší. Já s ním mluvit nechci. Ještě se cítím provinile. S mámou vycházím vcelku dobře, ale není to jak bývalo. Minulý týden jsme s Tomášem a mamkou jeli navštívit babičku. Samozřejmě, že jsme nejeli na kafe a bábkovku jako za starých časů. Když jsme babičce oznámili, že z ní bude za několi měsíců prababička, nic neříkala, pouze nechápavě zírala. pak řekla:,, Nakonec se teda pravnoučat asi dožiju. Byla bych radši, kdyby byli od Tomáška. Ten má už na to věk. Ty jsi ještě mlaďounká. Nemáš školu dodělanou... Nešlo by, že by jsi šla ještě na potrat?"
,,Ne, nešlo, babčo. My si chceme malý nechat."
,,Aspoň, že je ten tvůj mládenec zodpovědný. Kdo je vlastně otcem?"
Tom mě vzal kolem pasu a dal mi pusu do vlasů. Babča sebou cukla. ,,Co to má znamenat?"
,,My se máme rádi," zasvětila jsem ji.
,,Ale to je trestný," zčala poučovat. Takhle mlet vydržela dalších deset minut, načež nám poradila, ať už raději jedeme, že na tohle nemá nervy a ani zdravé srdce. S bráchou jsme se rozhodli, že už za ní pro jistotu jezdit nebudeme, a že pokud bude chtít vidět malé, tak ať si přijede sama. Osobně si myslím, že o to stát nebude. Viděla jsem na ní, že je v šoku a jak se klepe, kdy odejdeme. Z očí jsem jí vyčetla, že ani nás už vidět nechce. Nahlas nic neřekla, protože na to je moc taktní. Jsem ráda, že to dopadlo takto a ne hůř...

,,Tak já letím, ať stihnu autobus," líbne mě brácha na čelo.
,,Bude mi po tobě smutno," zakňourám.
Tom se usměje a pohladí po bříchu. ,,Nezapomínej, že máš kus mě tady."
,,Já vím, ale to není takový..."
,,Já už fakt musím, nebo mi ujede."
,,No jo... Tak pa!"
,,Pá!" vezme klíče z věšáku a zabouchne za sebou dveře.

Potom, co Tom odjel, s mámou vyrazíme nakupovat. Chtěly jsme něco málo uvařit, ale bohužel jsme zjístily, že není z čeho. V Supermarketu jsme vše potřebné pokoupily a ještě stihly pokecat s pár známými. Zase jsme se dozvěděly spousty novat. Třeba paní Kudláčková ( mámina spolužačka ze základky) nám líčila, jak se Donutil (taky bývalý spolužák) rozváděl. Prý si začal se svojí 27- ti letou sekretářkou. Svoji ženu takhle podváděl asi rok. U rozvodu řekl, že by ji podváděl dál, kdyby nebyla taková kráva a nevlezla mu do kanclu, když si s mladou užíval. Docela jsem se zasmála. Tohle bych si u soudu nedovolila říct. Podobných pikantností jsme se dozvěděly víc. Máma nikomu o mé změně stavu neřekla a jsem za to ráda. Styděla bych se, kdyby o tom mluvila a ona také.

Když dorazíme domů, uvaříme společně rýži, nakrájíme zeleninu, kterou společně s kuřecím masem orestujeme. Najíme se do syta a rozhodneme se, že se podíváme, co v tom žroutu času vysílají. Jako obvykle nic pořádného. Nakonec se máma rozhodne nechat to na jedničce, kde běží Černí baroni. Viděly jsme to asi sice sto krát, ale i tak se vždycky zasmějeme. Od filmu nás vyruší telefon, který zvoní v před síni. Mamča se zvedne, aby hovor vyřídila. Když dotelefonuje, příjde za mnou. Strašně se klepe a pláče. Rychle vstanu z gauče. ,,Co se děje, mami?"
,,Tomáš... je mrtvý!" vydechne.
Hystericky se rozbrečím. ,,Jak mrtvý?!" vykřiknu otázku.
,,Autobusu v té námraze podjely kola a převrátil se. Tomáše převezla záchranka do nemocnice, kde ho nestihli zachránit."
,,Jak je to možný, že ho nesthli zachránit?"
,,To se stává."
Vypneme televizi a schoulíme se na gauči, kde celou noc probrečíme.Vypadalo to, že se mi splní sny, ale osud chtěl jinak. Mám jen dvě možnosti - buď ze mě bude svobodná matka anebo půjdu za Tomášem.
 

Trochu jiná láska 21. kapitola

19. září 2016 v 20:15 | Tea |  Příběhy na pokračování
Dnes jsem byla venku s Hankou. Tentokrát jsme víceméně dumaly nad tím, jaký mám s Tomem vztah. Jelikož ani jedna z nás není vědma či nějaký ten týpek, co umí číst myšlenky, nedošly jsme k žádnému závěru. Sice brácha řekl, že se o nás postará, ale to neznamená, že spolu chodíme.
Hanka je strašný člověk. Vždy každého donutí, aby udělal, co poví. Hustila do mě tak dlouho, až mě překecala, abych se Tomáše zeptala, jak to tedy mezi námi je. Když se nad tím tak zamyslím, má pravdu. Bude lepší o tom vědět. Aspoň potom budu mít trochu představu, jak se postavit problémům a otázkám. Mám strach z toho, co mi odpoví. Pokud řekne, že mě miluje, stane se ze mě nejšťastnější člověk pod Sluncem, ale jestli ne, tak po pravdě nevím, jak se zachovám. A další věc, které se bojím je, jak mu to povím. Napadlo mě, že se ho zeptám bez jakých koliv okolků, ale na to mi chybí odvaha. No uvidíme...

Po večeři šel Tom do svého pokoje. Díky tomu se ve mně mísí mnoho pocitů. Jedna má polovička by za ním šla ihned a druhá by to nejraději odkládala, co nejvíc to jde. Tento vnitřní boj trvá asi půl hodiny, načež se konečně odhodlám k činu.

Potom, co jsi mě pustí do pokoje se pozdravíme. Koukáme na sebe a ani jeden nepromluví. Nadávám si, že jsem sem vůbec lezla.
,,Asi bychom si měli objasnit, jestli spolu chodíme nebo ne," odvážím se prolomit trapné ticho. Nemůžu očekávat, že promluví první, když jsem přišla já za ním.
,, Co chceš na tom objasňovat?" odpoví a vycení svůj bílý chrup.
,,Co tím chceš říct?" Jsem docela zmatená. Ale dle úsměvu usoudím, že spolu chodíme.
,, Já si myslel, že jsme spolu od tý doby, co jsi mi o mrněti řekla."
,,Aha. Já nevěděla, jak na tom jsme."
Přistoupí ke mně a políbí mě na čelo.
,,Takže mě miluješ?" zeptám se pro jistotu.
,,Mám Tě rád," odvětí a zadívá se těma svýma studánkovýma očima do mých.
S touto odpovědí mě moc nepotěšil, ale nevadí. Hlavně, že je můj.
,,Měli bychom o našem vztahu říct mámě a tátovi. Táta se mě minule ptal, jestli jsme se dali dohromady."
,,Hmm... Tak dobře. Prozradíš jim to ty?"
,,Já?" zeptám se s udiveným obličejem.
Uculí se a kývne.
Výjdeme z jeho pokoje ruku v ruce.
Rodiče sedí u televize a sledují pořad Vtip za stovku. Některé díly se povedly, ale o zbylých škoda mluvit. Pár dílů se mi nelíbilo, protože se tam nenašel ani jeden jediný dobrý vtip.
,,Mami? Tati?" promluvím.
Oba se otočí. První, co je zaujme jsou naše propletené ruce.
,,My vám jdeme zdělit, že spolu chodíme."
Mamka se rozbrečí.
,,Hm. Prosím vás, tyhle trapnosti jako je držení se za ruce, pusy a tak dále nedělejte před matkou, nedělá jí to dobře a mně taky ne," poučí nás táta. Okamžitě se pustíme a sklopíme zrak ke koberci.
,,Evo, doufám, že dodržíš naši domluvu. Jelikož jsi se nijak nevyjádřila, předpokládám, že se vším souhlasíš."
,,Ano, tati," brouknu do koberce.
,,Dobře," řekne a otočí se zpět k obrazovce. Máma jen brečí a nic neříká, proto radši odejdeme. Míříme každý ke svému pokoji. Během cesty ani jeden z nás nepromluví, teprve až když každý stojíme u svých dveří, které stojí naproti sobě, Tom promluví:,, Ty to jen tak nepřekousnou."
,,Hm, to asi ne..."
,,Máma je z toho hodně špatná. Táta možná ještě víc, ale nemusel by být tolik protivný."
,,Nemusel by. Choval se až moc hrubě. Já mu to nezazlívám, ale mohl by se trochu mírnit."
Brácha neodpoví. Jen ke mně přistoupí a obemkne mé rty svými. ,,Dobrou noc," popřeje mi šeptem.
,,Dobrou," zašeptám. Z toho polibku jsem omámená. Mé touhy se pomaloučku plní...

19. století

17. srpna 2016 v 13:39 | Tea |  Básničky
19. století - období prokletých básníků,
zároveň období romantismu - doba snílků.
Mácha zplodil poezii Máj,
ve Francii probíhla válka, jinde byl ráj.

16- ti letý Rimmbaund zahajuje vzpouru,
všichni ho odsuzují, on nepříjmá prohru.
Zachycuje svůj chmurný pocit a pohled na hnijící svět.
Jako jeden z mála si uvědomuje, že život není rozkvetlý květ.
 


Bláznivý šašek

27. července 2016 v 10:29 | Tea |  Básničky
Vyhnanec království opouští,
než se jasný den rozední.
Živáček Bláznu neodpustí,
musí světem bloudit do konce svých dní.

Bláznivý šašek v lese temném zakopává,
směje se nahlas svému podlému příchu.
Nenapadne ho litovat - svědomí se neoddává,
nosí v sobě jen idiotství a přehnanou pýchu.

Šašek ušel cesty kus velký,
však z temného lesa nevyšel.
Prozpěvoval si melodii z polky,
dokud u borovice nepošel.

Před rozedněním napadl Blázna medvěd statný,
co napáchal, šašku navrátilo se.
Smrt byla pro psance pocit slastný,
Nebesa nad vrahem neslitovala se.


Spokojený život

1. června 2016 v 14:55 | Tea |  Téma týdne
Co znamená mít spokojený život? Znamená to mít haldy peněz v trezoru, nebo že má 60-ti letý muž 20-ti letou holku anebo spokojený život je někde pod mostem, kde se bezdomovci válí na krabicích a popíjejí laciný víno a rum?
Jsou vůbec tito lidé spokojení, když tvrdí, že žijí spokojený život, který se jim nadevše líbí a za nic by ho neviměnili? Jak někdo může vypustit z úst, že žije takovýhle život... Nikdo nikdy nežije 100% spokojeně. Vždy se najde událost,která tuto domněnku srazí na kolena.
Udivuje mě, pokud se s takovýmto člověkem seznáním a ta osoba mi vykládá, jaký má užasný bezproblémový život. Nevěřím tomu, podle mě je to prachsprostá lež...
Spokojený život vedeme jen na maličkou kratičkou chviličku, které si musíme do sytosti užít a vážit si, že jsme aspoň na tak malý okamžit něco takového prožili...
Spokojeně se člověk může cítit o víkendu na své chalupě, kde si odpočne od práce, starostí,... Ale také to trvá jen chvilku, nastane pondělí a je v podstatě po spokojenosti, ovšem opět se má člověk nač těšit... Zase se ta spokojenost navrátí... :)

Svět, který nás obklopuje

5. května 2016 v 17:29 | Tea |  Téma týdne
Co jíného si pod tím představit, než to, že nás oklopuje lež, přetvářka a zlo. Všude kam se podívám, spatřím samé prolhance, kterým nepříjde hloupé lhát druhým do očí. Frajírci, kteří si vymýšlí rádoby tvrdý příběhy, co kde dělali. Mě už nějak přestaly brát a už to ani nijak extra nekomuntuji. Co si myslí, že tím dokážou, když si v tý svý ,chytrý' hlavičce vymyslí, jak někoho zmlátili a jak moc se o víkendu opili? Stejně po čase každému dojde, že kecají... Nechápu to... Tímhle na nikoho dojem neudělají.
Nejvíce mě dostavájí kamarádi, co se svámi kamarádí až za hrob a jen se otočíte, ihned vás zdrbnou a vykecají každé tajemnství, se kterým jste se mu svěřili. Co takhle ocenit, že se ten dotyčný svěřil a vážit si toho, že vám věří... Přesně na takovou jednu kámošku jsem narazila. Všichni mě na ni upozorňovali, ale já poslouchala svoji naivitu. Nyní jsem poučená a vše si nechávám radši pro sebe.

Mamka vždycky říká: ,, Za mých mladých let se takovéhle věci neděly. Lidé byli na sebe hodní a ne jako teď."
Podle mě to tak není. Tak jako se teď lidé chovají se chovali i v 19. století, ve středověku a ještě dál...

Ale abych nepsala jen o těch hnusech, které máme všude okolo. Také jsou na tomto světě i krásné věci. Například teď nás opustila mocná královna Zima a pomali a jistě nám vylézá ospalé Sluníčko, rodí se roztomilá štěňátka a koťátka. V parcích se můžeme rozplývat nad zelenající se přirodou... Ale abych do té krásy světa nepočítala jen počasí a přírodu, zmíním i dobré skutky. Zakládají se různé nadační fondy, které pomáhají dětem. Ti, co přispějí nám dokazují, že mají v sobě kousek soucitu a že každý není falešný, sobecký a zlý. Našlo by se více takovýchto příkladů, z kterých vyplývá, že nás na světe neobklipuje jen zlo.


Vítr

28. dubna 2016 v 18:19 | Tea |  Básničky
Vítr mi fičí do obličeje,
kdybych měla na tváři slzy, utře je.
S hlavou vztyčenou kráčím dál,
doufajíc, že vše přejde a já půjdu vdál.

Okolo básníka proklopýtá list,
má zkažené svědomí - leká se.
Na sepsání rozthaných veršů má pár míst,
bez depresí nemá múzu - vzdává se.

Nad propastí

26. dubna 2016 v 20:15 | Tea |  Téma týdne
Nad propastí jsem se ocitlá mnohokrát... Nežiji na tom to světě nijak extra dlouho, ale i přesto jsem prošla tolika zkouškami, že jsem si myslela, že už to ani neustojím a skočím do té ,propasti'.
Když jsem byla malá, uvědomovala jsem si, že si rodiče nerozumí, protože se neustále hádali. Tohle byla pravděpodobně první záležitost, kdy jsem se cítila špatně a v podstatě už pomali stála nad tou propastí... Jistě, tuto metaforu jsem si neuvědomovala, ale fakt, že se máma s tátou k sobě nehodí jsem moc dobře věděla. Další věcí, kdy jsem si nevěděla rady, co dělat dál byly posměchy spolužáků. V této chvíli jsem pořát byla ještě od propasti daleko... Na úplném krajíčku jsem se ocitla teprve nedavno, samozřejmě kvůli komu jinému, než kvůli klukům... Bylo to hodně moc složité období a jednu chvíli jsem si myslela, že už to té černoty skočím, ale naštěstí jsem ustála. Neměla jsem v plánu se zabíjet, řezat nebo něco podobného. Chtěla jsem jim vysvětlit určité věci...
Když jste na dně, tak si asi možná představujete takovéhle obrázky a děje, jako že stojíte nad propastí, že se topíte v moři myšlenek a tak podobně. Já osobně si v hlavě vytvářím obraz, kde je šero - takřka tma a já stojím na obrovské skále, která má neuvěřitelně hlubokou propast ( moje přebolená duše) a já stojím na úplném krajíčku, ovšem nikdy dovnitř neskočím. Někdy mám zase chvilky, že se vidím v lese plné zvěři nebo že mě mučí ďábel... Není to tak, že bych si takovéhle obrázky a děje vytvářela před spaním nebo u nudném výkladu středoškolských učitelů, jde o to, že já tímto stylem vypíši svůj pocit v básních. Vlastně touto formou já se vyléčím a posunu se o pár kroků dál od propasti.

Když jsem si přečetla nátev tématu týdne, vybavila se mi jedna básnička, kterou jsem vypotila v těžké chvilce. Nemyslím si, že je jednou z mých ,dobrých' básní, ale je v ní kus mě a jak jsem to v té chvíli viděla :) . Shodou náhod se jmenuje podobně jako téma týdne. Sepsala jsem ji v lednu tohoto roku.

V propasti

V propasti se ozývá chorál,
v duši se nic nehne.
Nekoupíte si mě za korál,
srdce neposkočí ani se nepohne.



Propast srdce

23. dubna 2016 v 18:09 | Tea |  Básničky
Ach, Duše má přebolená...
Srdce hnilo, jak je na tom nyní?
Jsem pyšná, bolístko má, já nejsem ubulená.
Pro koho žiješ? Pro sebe? pro mě, pro ni?

Pro mě jsi nikdy nežil.
Myslel jsi jen na sex a na sebe.
Prokletých básníků pocit mě pohltil,
já jen chtěla poznat pekelné nebe.

Srdce teplota -25 celsia,
zjístila jsem, že jsem pro tě nikdy nežila.
Nejsladší je depresí čas,
od teď poslouchám Rozumův bas.

Nasatí nikotinu do plic,
ve tmě, v zimě. Pomůže mi Zabiják i příště?
Život se kutálí jako míč,
anebo stojí pořád na místě?

Věčně píši o srdci bolavém.
O čem jiném bych měla psát?
Už vím, že přežívám ve světě prolhaném.
Bojím se, že se svět změní? Chci to? Mám se bát?

Svět není prolhaný, tak jako lid.
Dejte mi pokoj, Prolhanci! Já chci klid.
Lžeš?! Zasloužíš si jazyk títi!
Nemluv! Mlč! Přeji si pokoj míti...



Dost bylo snů

21. dubna 2016 v 8:47 | Tea |  Téma týdne
Pořát o něčem sním... Někdy mi to až leze na nervy. Představy, jaké by to asi bylo, kdyby to dopadlo tak a tak.. Nebo vyplnění přání, aby se stala událost, po které toužím. Občas jsem z toho tak zblbá, že se mi i o tom zdá :D.
Asi nejkrásnější pocit je, když se vyplní, co si nesmírně přeji, a tedy i o tom sním.
Zajímavé je, že si nejvíc takovéto story představujeme před spaním. Někdy i během dne, což je docela divná situace, pokud jste ve společnost a někdo na vás mluví. Civíte kamsi do dáli a nikoho nevnímáte a najednou si uvědomíte, že někdo na vás hovoří. Právě v tuto chvíli si říkáte - Dost bylo snění... :D

Kam dál